Přehled uměleckých směrů 


Rok 330 n.l.


Pre-renesance

Byzanc (330-1453 Evropa)
Gotika (1150-1500 Evropa)

Renesance

Ranná renesance (1350-1500 Itálie)
Pozdní renesance (1500-1530 Itálie)
Severská renesance (1400-1500 Německo, Nizozemí)
Manýrismus (1520-1600)

17. století

Baroko (1600-1700 Evropa)

18. století

Rokoko (1715-1744 Evropa)
Neoklasicismus (1750-1880)
Academic Art
Japonské Ukiyo-e (1600-1867 Japonsko)

19. století

Romantismus (1800-1880)
Hudson-River School (1830-1870 USA)
Realismus (1830-1870)

Barbizon School (1850c Francie)

Pre-rafaelisté (1848-1854 Anglie)
The Arts and Crafts Movement (1870-1900 Anglie)
Symbolismus (pozdní 19. století)
Impresionismus (1870-1890 Francie s)
Post-impresionismus (1880-1920 Francie)

Les Nabis (1881-1899 Paříž, Francie)
Pointilismus (1880c Francie)

Secese (1890-1914)


20. století

Fauvismus (1903-1907 Francie s)
Secese (1890-1914)
The Golden Age of Illustration
Art Deco (1920-1940)

Expresionismus (1905-1940 Německo s)

Die Brücke (1905-1913 Drážďany, Německo)
Der Blaue Reiter (1911-1914 Mnichov, Německo)
Die Neue Sachlichkeit (1918-1933 Německo)
Bauhaus (1919-1933 Německo)

Kubismus (1908-1920 Evropa)
Suprematismus (1913c Rusko)
Konstruktivismus (1915c Rusko)
Dada (1916-1924)
Futurismus (1909-1914 Itálie)
Surrealismus (1924-1950 Evropa)
Abstraktní expresionismus (1945-1960 New York City, USA)
Pop Art (1950-1960 New York City, USA)
Minimalismus (1950c)

Ash Can School (1908-1918 New York City, USA)
The Group of Seven (1920-1960 Kanada)



Dada-surrealismus
1916-1950 Evropa 

V únoru 1916 založili v Curychu rumunský básník Tristan Tzara, němečtí spisovatelé Hugo 
Ball a Richard Hülsenbeck a elsaský malíř a sochař H. Arp Cabaret Voltaire, jako literární 
klub spojený s výstavní siní a jevištěm. Název Dada pro hnutí dodalo náhodné otevření 
Laroussova slovníku. V Galerii Dada vystavovali 1917 svá díla H. Arp, C. de Chirico, M. 
Ernst, L. Feininger, V. Kandinskij, P. Klee, O. Kokoschka, F. Marc, A. Modigliani a P. 
Picasso. Nejvýznamnější uměleckou osobností byl Arp; v jeho kolážích, dřevorytech a 
reliéfech se vyrovnávají podvědomé představy s výtvarnou jistotou. Předchůdcem švýcarských 
dadaistů byl M. Duchamp, jenž se usadil 1915 v New Yorku, kde vytvářel svá ready-mades. 
Kolem něho se utvořila skupina newyorských dadaistů, k níž patřili Man Ray, F. Picabia, de 
Zayas, Arensberg; skupina vydávala časopis „291“. Koncem 1916 se Picabia vrátil do 
Barcelony, kde založil časopis „391". Po druhé cestě do USA se usadil 1918 ve Švýcarsku a 
připojil k Curyšské skupině. 1917 Vydal Tzara dva sešity Dada, k němuž ve spolupráci s 
Picabiou připojil 1918 třetí sešit s dadaistickým manifestem. Čtvrtý a pátý sešit vyšly 1919 
pod názvem Antologie Dada. 

Pařížskou dadaistickou skupinu tvořili Breton, Aragon, Soupault, Eluard, 
Ribemont-Dessaignes, Péret a Cravan, první dadaistický salón se konal 1922 V Galerie 
Montaigne; na podzim se skupina rozešla pro rozpory, které vznikly při dadaistickém setkání 
v Tyrolích. 

Berlínskou dadaistickou skupinu založil Hülsenbeck 1917; rozešla se 1920 po výstavě, kde 
vynikaly zejména satirické karikatury G. Grosze. Kolínskou skupinu vedli M. Ernst a H. Arp; 
uspořádala výstavy 1919 a 1920; zvláště výstava 1922 vyvolala skandál, načež byla policejně 
uzavřena. Vůdčí osobností dadaistické skupiny V Hannoveru byl K. Schwitters. Dada bylo 
intelektuálním protestem proti dosavadním kulturním a uměleckým konvencím; jako v podstatě 
destruktivní hnutí nevytvořilo nové výrazové formy a ani o to neusilovalo; techniku koláže 
přejalo od kubismu. Svým zásadně odmítavým stanoviskem k estetickým hodnotám připravovalo 
surrealismus, jehož první přívrženci byli bývalí dadaisté.


Vyňato z Encyklopedie světového malířstvi - Autorský kolektiv pod vedením PhDr. Savý Šabouk 
DrSc.; nakl. Academia ČSAV 1975.


--------------------------------------------------------------------------------

Seznam reprezentantů 
Seznam nejvýznamnějších reprezentantů, jejiž tvorba je k prohlídce v galerii.

Kurt Schwitters 1887-1948 (Německo)
Hans-Jean Arp 1887-1967 (Francie)
Jean Miró 1893-1983 (Španělsko)


Expresionismus
1905-1940 Německo 

Termín pochází od H.Waldena, vydavatele berlínského časopisu Der Sturm, který jím 1911 
označil všechny tehdejší moderní umělecké směry jako kubismus, futurismus a abstraktní 
umění. V dějinách umění označujeme expresionismem tendenci, zdůrazňující psychické momenty 
tvorby, pokládající umělecké dílo především za projev umělcovy duše a usilující i za cenu 
deformace tvaru o stupňování výrazu; tato tendence se projevila zejména v německém umění. 
Nejde tedy o stylový pojem jako například kubismus nebo futurismus; do expresionismu v 
širším smyslu řadíme umělecká díla různého slohového zaměření. 

V užším smyslu dělíme expresionismus na tři období. První období expresionismu (1885-1900) 
vyjadřuje reakci na naturalismus a impresionismus 19. století i na dílo Cézannovo a 
neoimpresionistů a projevují se v něm vlivy symbolismu a Jegendstilu; jeho hlavní 
přestavitelé jsou V.van Gogh, H.Toulouse.Lautrec, J.Ensor, E.Munch a F.Hodler; 
charakteristické znaku: akcentovaná precizní kresebnost, přechází až do karikatury a prudká 
barevnost.

Druhé období zaujímá činnost drážďanské skupiny Die Brücke, ovlivňována francouzskými 
fauvisty, kteří však nikdy nedošli ke tvarové deformaci a koloristické zvůli německým 
expresionistů; do tohoto období náleží také tvorba skupiny Neue Künstlervereinigung a 
skupiny Der blaue Reiter.

Expresionismus se stal módou v prvních letech po 1918 před nástupem klasicismu a nové 
věcnosti; k třetí expresionistické generaci, která prošla první světovou válku, patří, 
O.Dix, G.Grosz a M.Gromaire.


Vyňato z Encyklopedie světového malířstvi - Autorský kolektiv pod vedením PhDr. Savý Šabouk 
DrSc.; nakl. Academia ČSAV 1975.

--------------------------------------------------------------------------------

Seznam reprezentantů 
Seznam nejvýznamnějších reprezentantů, jejiž tvorba je k prohlídce v galerii.

Edvard Munch 1863-1944 (Norsko)
Vasilij Kandinskij 1866-1944 (Rusko)
Paul Klee 1879-1940 (Německo)
Franz Marc 1880-1916 (Německo)
Amedeo Modigliani 1884-1920 (Itálie)
Max Beckmann 1884-1950 (Německo)
Egon Schiele 1890-1918 (Rakousko)
Francis Bacon 1909-1992 (Anglie)

Jindřich Prucha 1886-1914 (Česko)


Symbolismus
pozdní 19.st.

Nepředstavuje žádný konkrétní malířský styl, ale duchovní názor umělecké generaci, 
nastupující v osmdesátých letech 19. století v literatuře a umění, jež k vyjádření svých 
různých představ používala různých formálních stylových prostředků. Symbolismus vznikl jako 
reakce na naturalismus v literatuře a impresionismus v malířství; místo napodobování 
vnějšího světa usiloval o výraz duchovních představ pomocí symbolů a bohatých dekorativních 
motivů. Kritik A. Aurier, obhájce P. Gauguina a V. van Gogha, definoval 1891 symbolismus v 
malířství ve svém článku v Mercure de France: Umělecké dílo musí být 1. ideové, protože jeho 
jediným ideálem je vyjádření ideje, 2. symbolické, protože vyjadřuje tuto ideu tvary, 3. 
syntetické, protože tyto tvary podává obecně pochopitelným způsobem, 4. subjektivní, protože 
předmět se nepovažuje za předmět o sobě, ale spíše za znak nějaké ideje, jehož 
prostřednictvím může být vyjádřena, 4. dekorativní, protože vlastní dekorativní malířství, 
jak je znali Egypťané a velmi pravděpodobně také Řekové a primitivové, není nic jiného než 
soudobá subjektivní, syntetická, symbolická a ideová manifestace umění. 

Takto vymezený pojem symbolismu lze ve francouzském malířství vztáhnout na dílo Gauguina a 
pontavenské školy a na skupinu Les Nabis. K symbolistům počítáme i tři jedinečné osobnosti 
ze starší generace, od níž se vždy nápadně odlišovali: G. Moreau, Puvis de Chavannes a O. 
Redon. Střediskem francouzských symbolistů byla pařížská galerie Le Barc de Boutteville, 
pořádající 1891-97 každoročně dvě výstavy. 1889 vystavovali symbolisté na světové výstavě v 
Paříži. V Café Volpini se scházela Groupe Impressioniste et synthétique, vyznávající 
symbolismus. Plodná spolupráce malířství, grafiky a literatury se odráží v řadě nově 
zakládaných časopisů, Pléiade, Décadent, Vogue, Symboliste (1886), Plume (1889), Mercure de 
France (1890) a La Revue blanche (1891). K symbolistickému malířství patří belgický J. 
Ensor, angličtí pre-raffaelisté E. C. Burne-Jones, D. G. Rossetii, Millais a W. Crane, 
norský E. Munch a někteří představitelé středoevropské secese. Z českých malířů sem lze 
zařadit kupř. J. Preislera, J. Váchala, V. Preissinga, F. Kupku a J. Zrzavého.


Vyňato z Encyklopedie světového malířstvi - Autorský kolektiv pod vedením PhDr. Savý Šabouk 
DrSc.; nakl. Academia ČSAV 1975.

--------------------------------------------------------------------------------

Seznam reprezentantů 
Seznam nejvýznamnějších reprezentantů, jejiž tvorba je k prohlídce v galerii.

Bertrand-Jean Redon 1840-1916 (Francie)

Edvard Munch 1863-1944 (Norsko)


Fauvismus
1903-1907 Francie 

Název fauvisté (le fauve -šelma) dal skupině malířů, vystavujících společně na 
pařížském Podzimním salónu 1905 a na Salónu nezávislých 1906, kritik Louis Vauxcelles. Ve 
skupině se spojili žáci z ateliéru G. Moreau a z Académie Carriére (H. Matisse, A. Marquet 
aj.) s mladými malíři, kteří přišli do Paříže z Chatou (A. Derain, M. Vlaminck) nebo z Le 
Havru (O. Friesz, R. Dufy a G. Braque). Vedoucí osobností skupiny, k níž přibyli ještě K. 
van Dongen a G. Rouault, byl Matisse. 1901 vystavoval Matisse společně s Marquetem na Salónu 
nezávislých obrazy ovlivněné P. Cézannem; zde seznámil Derain před díly V. van Gogha Matisse 
s Vlaminckem. 1902-3 malovali Matisse a Marquet obrazy interiérů a pařížských ulic v tmavém 
tónu pod Manetovým vlivem, zatímco Vlaminck podle vzoru van Gogha začal používat ohnivých 
barev. Skupina vystavovala v pařížské galerii Berthy Weilové 1902-4, na Salónu nezávislých a 
Podzimním salónu 1903, kde měl soubornou výstavu P. Gauguin. 1904 uspořádal Vollard 
samostatnou výstavu Matissových obrazů, malovaných v pointilistické technice. Matissův obraz 
Luxe, calme et volupté (Rozmařilost, klid a rozkoš) na Salónu nezávislých 1905 přiměl 
Friesze a Dufyho, že přešli od impresionismu k barevné expresivní malbě. První fauvistické 
obrazy namalovali Matisse s Derainem v Collioure a vystavili je na Podzimním salónu 1905 
spolu s díly Marqueta, Vlamincka, Friesze, Dufyho aj. Na Salónu nezávislých 1906 vystavoval 
se skupinou take Braque a na Podzimním salónu téhož roku van Dongen. 

Fauvisté nevytvořili žádný program. Šlo jim o čistou barvu a jednoduchou zkratku, o 
konstrukci obrazového prostoru bez modelace a stínování, o dokonalou harmonii mezi 
emocionálním výrazem a dekorativní kompozicí. Výrazová síla obrazu má vycházet z barevné 
plochy, kterou vnímá divák "ve svém nitru". Fauvismus představuje dynamický senzualismus, 
podřízený kompozičním zákonitostem obrazu. Po 1907 se skupina fauvistů rozpadla a její 
členové hledali vlastní cesty. Jen Matisse a Dufy se v příštím vývoji příliš nevzdálili od 
svých fauvistických počátků.

Vyňato z Encyklopedie světového malířstvi - Autorský kolektiv pod vedením PhDr. Savý Šabouk 
DrSc.; nakl. Academia ČSAV 1975.

--------------------------------------------------------------------------------

Seznam reprezentantů 
Seznam nejvýznamnějších reprezentantů, jejiž tvorba je k prohlídce v galerii.

Henri-Émile-Benoit Matisse 1869-1954 (Francie)
Kees van Dongen 1877-1968 (Nizozemí)

Georges Braque 1882-1963 (Francie)
Marc Chagall 1887-1985 (Rusko)


IMPRESIONISMUS

 Nejznámější malíři:
Vincent Van Gogh
Claude Monet 
Auguste Renoir

Název pochází od C.Moneta, Impresion, soleil levant (Dojem, východ slunce), Který 
byl vystaven na první výstavě skupiny mladých nezávislých malířů 15.4. - 15.6. 1874 v domě 
fotografa F. Nadara na pařížském boulevardu des Capucins. Posměšného pojmenování 
,,impresionisté" užil poprvé žurnalista Leroy a umělci je později (1877) přijali, když se 
mezitím stal velmi populární.Výstavy 1874 se účastnili mimo jiné P. Cezanne, B. Degas, J. B. 
A. Guillaumin, C. Monet, B. Morisotová, C. Pissarro, A. Renoir a A. Sisley.
Mladí malíři, kteří budou tvořit jádro příští impresionistické skupiny, se sešli 
kolem roku 1860 v pařížských soukromých malířských školách. V Académie Suisse (Cezanne, 
Guillaumin, Pissarro) a v Gleyrově ateliéru (Monet, Renoir, Sisley), jež však záhy opustili, 
aby hledali vlastní uměleckou cestu.

Když E.Manet vystavil 1863 v Sabonu obraz Snídaně v trávě, který vyvolal skandál, 
stal se uznávaným vůdcem skupiny mladých malířů, navštěvujících Cafe Guerbois, přestože se 
nikdy nestal impresionistou v pravém slova smyslu. Proto je třeba rozlišovat stylový pojem 
impresionismus od označení skupiny, pořádající společné výstavy (1874, 1876 , 1877 , 1882 , 
1895). V úzkém smyslu znamená impresionismus malba v plenéru, pracující s paletou čistých 
světlých barev na našich v drobných dělených skvrnách, jež se spojují ve výsledný obraz 
teprve na divákově sítnici. Na základě optických teorií Chevreula a Ovlivnění příkladem 
anglických krajinářů W. Turnera a J. Constabla, došli impresionisté k popření místního 
barevného tónu, zamítnutí černé barvy, šedých valérů a konturové kresby; místo nich začali 
užívat nelomených spektrálních barev, snažíce se tak vyjádřit působení odražených světelných 
paprsků v umělcově oku, jež umožňuje skutečné vidění vnějšího světa. Protože barva je 
vlastně světlem a vzniká rozkladem slunečního paprsku, soustřeďovali se impresionisté na 
zobrazovaní světelných reflexů, vybírajíce si k tomu účelu vhodné náměty ( krajiny s vodními 
plochami). V tomto vymezeni je impresionistou par excellence C. Monet; k němu je možno bez 
výhrad přiřadit PiSSarra a Sisbeye, Maneta, který trval na valerové malbě a nikdy nepřijal 
impresionistický způsob malbynelomenými barvnými skvrnami, nelze považovat za impesionistu, 
stejně jako Degase, jež uchovával ingresovský kult kresby, a Cezanna, usilujícího o novou 
obrazovou konstrukci. I Renoir se částečně vymyká z přísného impresionismu tím, že podržel 
čerň jako základní barvu. 

Klasickou dobou impresionismu bylo desetiletí 1874-84; v polovině osmdesátých let 
vzniklo proti impresionismu opoziční hnutí, namířené několika směry. Zároveň tehdy začínají 
impresionisté nacházet ve veřejnosti první obdivovatele. Jednotliví členové impresionistické 
skupiny jdou osobitými cestami, ovlivňováni novými tendencemi, vývoj impresionismu do 
posledních důsledků lze sledovat především v díle C. Moneta. Pojem impresionismus ve 
středoevropském umění nemá vyhraněný obsah, jimž se vyznačuje ve francouzském malířství.


 zpět