Poezie z mého pera

Quo vadis.

Stoje mezi dvěma světy,
jejichž míry srovnatelny jsou,
jak nekonečna s nicotou,
hledám smysl svého bytí,
jenž spjat je jako nití
s mojí myslí hladovou.
Mě neptal se nikdo zda chci být,
a jaký život bych chtěl žít.
Spíš ve vleku událostí někdo prstem ukázal:
Tu nechť je tvoje místo! - a k tomu roli dal.
Hledˇ zachovat svoje plémě,
by řetězec se nepřeťal. 
Hledat můžeš celý život,
však pochybnost je jistotou.
Víš - nepřelezeš tenhle plot.
Snad jen víra je tvou záchranou.
Možná smysl žádný není,
to jen člověk tomu slovu smysl dal.
Názory se často mění,
tak proč bych se stále ptal.
Do vlaku mě posadili a já se ptal na cestu.
Nikdo neznal - tu pán starý řek mi jen:
Stáhni okno, 
koukej ven!
---------------------------------------------
Jablka

Pod stromem v trávě leží spadlá jablka,
některá potlučená, jiná shnilá, plísní pokryta.
Ty dlející na větvích opájeny paprsky slunka,
hledí na zem a zkázou jsou si jista.

Tíží strom jak nohy naše matku zemi,

větve sklánějí se k jeho  kmeni.
Plody těžknou a napětí sílí.
To země gravitací svou i neúnavnou pílí,
je jejich osudem a poslední mílí.

Snad najde se někdo a vezme plody sobě,

neb dal by smysl jejich době.

I v nepřízni osudu,

však nic bez užitku není,

a vše se stále v kruhu mění.

V zemi jejich těla

dají stromu sílu,

aby nechal dojít dalším bratřím k cílu.

--------------------------------------------- 
Vesmír

Nekonečný prostor a tma kol kolem jsou,
v něm hvězdy a planetky
jak smítka ztraceny jsou,
v těch dálkách se vzdalují.
Jak malé lampičky, ty malé hvězdičky,
svítí jak majáky nadějí.
Výbuchy supernov, komety ohnivé
prstence saturnů, mlhoviny mámivé,
zjevují kulisu nádhery světa,
divadla stvoření i jejich veta,
jímž černé díry bezedné jsou.

--------------------------------------------

Hamletovo rozhřešení.

Co bylo před tím, bude i pak.
Neptej se Hamlete, proč je to tak.
Země ti půjčila kousek ze sebe,
však zpět si to vezme a s tím i tebe.
Dostal jsi šanci, tak nalož s ní dle svého,
věz - být či nebýt napadá jen hloupého.
Vzpomínáš na to, co bylo než narodil ses s těží?
Nebylo nic a to je oč tu běží.
Život je dar a lepší než nic,
co na světě smrtelník může chtít víc?
Skrz život člověka poznává sebe
všehomír jsoucna kol-kolem tebe.
Co má začátek, musí mít i konec,
vše je kruh a začátek je konec.

-----------------------------------------------

Nejistá jistota

Mnoho z nás lidí,
věří jen tomu, co vidí,
Bez pokory jen sobě věří,
jinou realitu připustí jen stěží.
Však najdou se lidé, co přemýšlí více,
otázek plni jsou a hoří jim srdce.
Chtě pochopit smysl bytí,
jsem též četl, studoval a přemýšlel.
Však ocit´jsem se v jisté síti.
V jistotě nejistot, žel.
Jakou cestou mám se dáti,
a kde najdu odpověd,
když nemám půdu pod nohama
a vlastní je mi jen můj svět.
Hledám klíč od 13.komnaty,
žel smysly mé jen v třech dimenzích jsou jaty 
Člověk tolikrát se už mýlil,
i když v dobrém často cílil.
Vždyť co dnes platí,
zítra možná jiný zhatí. 
Sokrates to první poznal,
když přes učení cestu hledal.
On skončil stejně jako já,
však nikdy naděj neumírá.

------------------------------------------ 

Vzpomínky


Jak ocas komety jsou naše vzpomínky,
záříce rozplynou se vzápětí.
Vsazeny do našich pamětí,
jak v řece života omleté kamínky,
s přítomností spjaty - do nicoty jaty.
Mizí jako pára u hrnce,
nezachytí je žádné ruce.
Jsou jen v zrcadle odrazem,
rámem, s vyňatým obrazem.
I ty radostné jsou trochu smutné,
neb jsou již pryč, jako když utne.
Nikdy se nevrátí a chybí nám velmi,
jak blízký druh, co leží v zemi.
Život je věcí přítomnosti
a čas má smysl jen,
dokud nás nesou naše kosti.
Čas je naše tělo,
co bylo před ním,
nás nikdy nebolelo.
Mořská vlna zapomnění,
jenž stopy v písku zahladí,
je i naše očištění,
jak když oheň nůž ve skalpel nahradí.
Až dohoří naše svíčka,
a mi zavřem svoje líčka,
zmizí i naše vzpomínky,
nezbyde nic jenom pomníky.
Život je věcí přítomnosti,
tak nehleď do předu ani minulosti. 
--------------------------------------------------
V přírodě


Miluji zeleným sametem oděnou krajinu,
tisíce podob modrého nebe,
šumící splav i poklidnou hladinu,
ba i sníh jenž do rukou zebe.
Miluji žloutnoucí listí podzimu,
když stromy se chystají na zimu,
letní slunce, když ležím v obilí,
ranní opar co závoj vílí.
Z té krásy jsem se zrodili,
země propůjčila nám tělo.
V té kráse jsme se brodili,
leč ego naše obav mělo,
že všechno skončí, jako když nic nezačalo.
My však máme k zemi dluh,
jenž vynutí si proti vůli,
a až uzavře se i náš kruh,
vrátíme tělo matičce zemi.
Pak s klidem můžem sobě říci,
byli jsme tu a budem vždycky.
V každé květině, vodě i zvěři,
bude kousek z nás pro ty co věří.